Půjde to jednoduše..

29. prosince 2016 v 17:02 | MFB
To si člověk myslí, že to půjde jednoduše. Zapnu to a chvíli koukám. "No tak dělej, to je doba" Mrkne na mě mmodrým okem. "No vida a je to. Takže co jsme to vlastně chtěli.." První pohyb míří vlevo dolů, lištička jedna, kolik toho ví.. Je to celé podvědomé, řekněme automatika. Je přede mnou rázem krajina, na jejíž konec oko nedohlédne. Je to zvlášní kraj pravdy a lži. Ty hlasy co ti našeptávají ucho neslyší a oko nestíhá. Asi to tak má být, a nebo je toho ...už trochu mnoho. Kudy kam..? Tak na ty místa kde to trochu známe. "Možná mě tam někdo hledal" pomyslím si. Záhy zjišťuji, že se pletu. Mrknu se ještě do toho domku kousek vedle. "Kruci, kde mám ten klíč" Hlava jedna děravá. Ale co, pod rohožkou je náhradní. "Je to můj dům" žije v něm ještě pár lidí, možná šest možná sto dvacet šest, možná deset miliónů. Je to fuk, jsem tu sám. Zabouchnu za sebou a ani vlastně nevím jestli dovřely dveře. Ještě že jsem si založil tu stránku. Pokračuji ve čtení. Občas mě něco rozzlobí a něco pobaví. Něco bych tam dopsal, ale strach, že by to autor nesnesl mě nutí to po chvíli vygumovat. Opticky se propadám stále hloub a hloub, ale jsem stále na svém místě. Už nečtu, jen koukám. Je ze mě osel co baští akáty i s jejich trny. Co jde dovnitř musí taky ven, ale ta dřina to dostat pryč z hlavy.
Ctělo by to ženskou, to by bodlo, tuhle jsem jednu viděl. Z okna nebo v okně už si nevzpomínám. Byla kus, třeba tam budou další kusy. Hodiny rotují. Cukrárna stále otevřena a ta sladká tečka mě vrací do reality. No a co že jsem to vlastně chtěl? Jo jo.. Kouknu vlevo dolů, lištička jedna vychytralá. Nedám se znova napálit. Volím možnost hnedle vedle. Ta bude správná. O pár pater níž nacházím proč přicházím. Tak se do toho pust, ale kde začít? tam kde jsi minule skončil. Tak zkouším navázat. První písmenka už se rozkoukávám a nejednou to jde. Nojo dvě hodiny pryč, a to jsem si myslel, že to půjde jednoduše...
 

Kam dál

Reklama